Vším, čím jsem byl, byl jsem rád

Už dlouho jsem měl v plánu dát dohromady seznam svých brigád. Seznam činností, které mi vydělávaly peníze, formovaly mě a ukazovaly mi cestu života, kam se vydat nebo kam se naopak určitě nevydat.

Psal se rok 1989. Léto. Prázdniny. Šel jsem do páté třídy. Otec pracoval v JZD a domluvil mi v družstvu první brigádu. Sběr cibule. Celý týden jsem osm hodin, každý den, sbíral ručně cibuli na poli. Nejzajímavější z celého týdne byl traktorista a dvě zkušené „jezedačky“. Tolik informací na téma sex, které si během práce vyměnili, jsem už pak nikdy v životě nikde nedostal. Ani v hodinách biologie ani doma. Vydělal jsem si za týden 600 korun. Dokonce si vzpomínám, že jsem něco odvedl i na daních.

Ve stejném létě jsem pak ještě pár parných odpoledních veder strávil na bramborovém kombajnu. Nejsilnější vzpomínkou je moje omdlení. Třídím brambory a najednou mě někdo polévá vodou přímo na poli. Bylo třicet stupňů ve stínu. Kvůli prachu nebylo vidět na krok. Plat stejný jako na cibuli – patnáct korun za hodinu.

Další dvě léta jsem střídal různé práce v místním JZD – práce v kravíně, ve vepříně, úklid sena apod. Věděl jsem, že ze mě zemědělec ani agronom rozhodně nikdy nebude.

Ve třinácti ve vatě

Ve třinácti letech se na mě usmál, v té době, džob snů. Začal jsem prodávat cukrovou vatu po poutích v okolí. Tady jsem zjistil, že nakoupit a prodat mě baví a že mám rád, když svůj finanční příjem dokážu sám přímo ovlivnit. Vydělával jsem někdy i 500 korun za den a to byly tehdy na brigádu skvělé peníze. Už tenkrát jsem zjistil, že obchod neznamená pořád jen vydělávat, ale jsou i dny, kdy neprodáte skoro nic. To když na akci nikdo nedorazil nebo vedle vás stála silná konkurence – prodavač vaflí. Tehdy se na mě spolužáci dívali skrz prsty a kroutili nevěřícně hlavou, proč dělám „blbého prodavače cukrové vaty“. Sami samozřejmě nedělali nic a pak se celý rok divili, že mám peníze, ale s tím jsem se setkal i později na vysoké škole a vlastně se s tím potkávám i teď.

Na střední byla brigáda za brigádou

Pak přišla střední škola. Psal se rok 1994. Kdo chtěl, brigádu si sehnal vždycky. Kdo chtěl. Samozřejmě opět bylo hodně těch, co nechtěli nebo prostě neměli potřebu. Já jsem potřebu  měl. Rodiče mě standardně život zajistili a peníze mi dávali. Byly to peníze na základní potřeby. Já si chtěl života více užít. Koupit si vysněnou věc a nakoupit dárky celé rodině nejen o Vánocích. 

Moje první zkušenost s pásovou výrobou. Práce v továrně na výrobu kabelových svazků do světel aut. Práce, která mě opravdu nebavila. Tady čas neutíkal. Vlekl se. Na všechno přesné sazby a normy. Standardně 21,80 Kč na hodinu. Noční příplatek pár korun navíc nebyl dobrou náplastí. V noci se dělat fakt nedá. To jsem zjistil i v pekárně. Noční směny uprostřed týdne se nedaly sloučit se studiem. Tady jsem si opět začal plně uvědomovat, že musím studovat, abych se v  provozech na dělnických pozicích raději už znovu neocitl. Chleba jsem po této zkušenosti pár týdnů raději nejedl a koblih s marmeládou jsem se tam fakt přejedl. Kluk co vytahoval každou noc co noc chleba z pece a potil se ve vlastní šťávě na mě udělal dojem, i když přiznávám, že to nebyla úplně krásná podívaná.

Hezká práce byla u nás ve vesnici – činění kůží. Přímo naproti mému domu. Do práce jsem to měl  minutu chůzí, když jsem zaspal, tak ještě rychleji. Tady jsem zjistil, že lokalita pracovního místa je fakt důležitá a může o spokojenosti vaší práce výrazně rozhodovat. Pracoval jsem zde celé léto a pak i o víkendech během školního roku. To bylo ideální. Navíc jsem si mohl dost flexibilně určovat, kdy do práce půjdu. To se mi líbilo. V pátek odpoledne po škole. V sobotu ráno od 5. hodiny do 12 hodin, protože jsem hrál odpoledne fotbal a večer jsem chtěl jít s klukama na disko nebo na taneční zábavu. V neděli znovu do práce. Čím déle jsem tam byl, tím více jsem si mohl vydělat. Většinou jsem nepracoval od hodiny, ale od kusu či normy. V průměru jsem si pak v roce 1996 byl schopen vydělat i 150 korun na hodinu a to byly opravdu hezké peníze. Kluci se večer pak divili, že mám spoustu peněz a můžu zvát na drink koho chci. Tahle svoboda mě prostě bavila. 

Při studiu na střední škole jsem měl i kratší brigády. Dělal jsem kamelota. Prodavače novin přímo v centru Jihlavy. Tady jsem se zase přesvědčil, že dělat obchod není lehká věc a že člověk musí být často alespoň krok před konkurencí. Usmát se, promluvit s kupujícím, zaujmout zákazníka předem, být originální. Taky jsem zjistil, že v obchodu se nevyplácí lhát, nemít správné informace nebo nevěřit vlastnímu produktu. Ty tři koruny za večerní deník jsem nespokojenému pánovi vrátil velice rychle a prezentování „vraždy na objednávku“ jsem ze své prezentace ihned odstranil. Nejlíp stejně fungovalo „dneska dávaj Dallas“.

V roce 1997 jsem vyjel v létě se spolužákem do Německa. Moje první zahraniční brigáda. Práce ve vepříně. Domluvil nám ji spolužákův příbuzný. Vyrazili jsem z Prahy busem směr Hamburk. Práce byla blízko Schwerinu. Město na půli cesty mezi Berlínem a Hamburkem. Cestou nás napadlo vystoupit na benzínce. Už ani nevím proč, ale prostě jsme šli ráno ve čtyři hodiny deset kilometrů po dálnici do nejbližšího města, kde nás šéf vyzvedl. Práce ve vepříně byla dost rozdílná s tím, co jsme znali z Čech. Ráno nás u hotelu vyzvedl šéf a odvezl nás do práce. Nejprve jsme se museli každý den vysprchovat a pak si obléct vše nově vyprané, bílé, včetně spodního prádla. Kastrování malých vepříků jsem zásadně odmítl. Ovšem umělé inseminaci (oplodnění) sviní jsem se už nevyhnul. Památná hláška, abych to dělal „wie deine Mädchen“ dodnes pobaví kamarády i kolegy, když ji vyprávím. Jazyková bariéra byla tenkrát docela zásadní, protože jinak by se nemohlo stát, že jsme se až po šesti týdnech dozvěděli (na konci), že jsme měli placené snídaně i večeře, které jsme odmítali, protože jsme se báli, že je budeme muset platit. Vydělávali jsme třicet marek denně. Nebylo to moc, ale zkušenost k nezaplacení.

Přichází rok 1998, končím na střední škole. Se spolužákem se pár dní po maturitě vydávám stopem na cestu do Německa, kde budeme pracovat, než začnu studovat na vysoké škole. Bohužel daleko jsme se nedostali a nic jsme nesehnali. Jazykově jsme na tom byli špatně a nabídka brigád (na černo) v okresním německém městě vlastně ani nebyla. Po pár dnech jsme se vrátili domů. Spolužáka už jsem pak nikdy neviděl a později se dozvěděl, že v mladém věku zemřel na leukémii.

Část léta toho roku trávím jako číšník v hospodě, kterou provozuje moje matka. Další zajímavá zkušenost a potvrzení toho, že když se člověk otáčí, tak může vydělávat a žít hezky.

Na vysoké se prý nepracuje!

V říjnu 1998 začínám studovat VŠ v Opavě. Po vzoru Básníků Štěpána a Kendyho začínám ihned hledat brigádu. Moc možností ve slezském městě není. Jdu na benzínku, zda bych u nich mohl umývat autům okna. Z počátku se to čerpadlářům moc nezdá, ale nakonec mě přijali. Nic jsem je nestál. Vydělával jsem si jen to, co mi dali do ruky nebo do kapsy zákazníci. Brigáda to byla příjemná v průměru jsem si vydělával 100 Kč za hodinu. Zase to byl obchod – usmát se, udělat něco navíc, prohodit pár slov. To vše bylo předpokladem úspěchu a odměny. První ukázka toho, že často nezáleží, kdo jak vypadá, kdo má jaké auto, ale jaký je kdo uvnitř. Do Opavy jsem jezdil každý týden od nás z Vysočiny. Tři sta kilometrů vlakem – sedm až osm hodin jízdy s minimálně dvěma přestupy. Cesta stála studenta 105 korun. V touze po dobrodružství i po finanční úspoře jsem každé pondělí stopoval do Opavy a v pátek stopem z Opavy domů. Ušetřil jsem, poznal spousty lidí a zažil plusy i minusy autostopu. Silným negativním zážitkem pak zůstává rakouský řidič, kterého jsem oslnil natolik, že mi v Brně nechtěl zastavit a snažil se mě přesvědčit na „romantický“ víkend ve Vídni. Až otevírání dveří za jízdy ho přesvědčilo, že není můj typ a vysadil mě. Musím však uznat, že příjemnějších situací byly stovky a hezkých zážitků mnohem víc včetně jedné řádové sestry, která mi řekla, že mi zastavila, protože mám upřímné oči. Nevím dodnes, jak to v devadesátikilometrové rychlosti poznala. Ve škole jsem moc času nestrávil a profesoři mě za to příliš v lásce neměli. Vzpomínám si na jednu profesorku, která mě vyhodila ze zkoušky a při mé otázce, jaké jsou důvody, mi odvětila, že se málo věnuju studiu a že se při studiu nepracuje. Paní profesorka nás učila předmět Sociální politika, tak byla sociální, ale zapomněla, že se nedá žít jen sociálně.

Po prvním ročníku na vysoké se mi podařilo zajistit si dobře placenou brigádu v Německu. Mnichov, McDonald’s. Zkušenost zásadní. Poznal jsem, co to je přijet do velkého města, nemít ubytování (spal jsem první noc na lavičce v parku), nerozumět cizímu jazyku, být u šéfa oblíben či neoblíben, poznat spousty lidských charakterů či rozdílných národností (Poláci, Rumuni, Rusové, Afričané, Asiaté atd.). Ty dva a půl měsíce opravdu stály za to a mohl bych o tom psát knihu, ale to třeba zase příště. Rozhodně se od té doby vyhýbám tomuto typu fastfoodů, protože jsem v reálu poznal, že není nic, co by předtím nebylo několik měsíců a týdnů mražené a nebo že se dá v jednom oleji vykoupat stovky porcí hranolek.

Další roky při studiu jsem se do Německa pravidelně vracel. Naštěstí ne do McDonaldu, ale pracoval jsem na lince v BMW, dělal úklidy škol, kanceláří. Uklízel jsem v nemocnicích – nikdy by mě nenapadlo, že dělat uklízeče přímo u operačních sálů je takový lukrativní job. Kolegové se o to místo doslova prali. Já moc krev nemusím, tak jsem uklízel raději jinde, např. v márnici. Řeknu vám, pozdně odpolední tříhodinová uklízecí šichta se dala zkrátit i na hodinu. Prostě mýt podlahu kolem rakví a uklízet hrobníkům v šatně není nic veselého.

Jedno hezké léto jsem dělal obsluhu za barem v restauraci Mövenpick přímo v centru Frankfurtu nad Mohanem. Nejsilnějším zážitkem tady zůstává, že jsem několik týdnů nepotkal Čecha a musel jsem mluvit jenom německy. To byla hezká škola. O tom, že na prodeji zmrzliny se dá opravdu vydělat balík peněz, ani nemluvím. 

Do Německa jsem jezdil v době semestrálního volna v létě a dokonce i v zimě. Dodnes vzpomínám, kdy jsem 24. prosince trávil čištěním kanálů v BMW. Byla vánoční odstávka a tak jsme několik týdnu uklízeli a uklízeli. Do práce jsme vstávali v pět hodin ráno a vraceli se kolem osmé večerní. Několik dní jsme neviděli denní světlo.

Jsem rád, že jsem při svých brigádách vyzkoušel spousty rolí. Věřím, že to byly zkušenosti k nezaplacení. Chtěl bych, aby si čtenáři mého článku a jednou i moje děti uvědomili, že nic není zadarmo a že práce opravdu šlechtí.